Arabské jaro skončilo?

luzar_leoPoprvé jsem výraz arabské jaro slyšel v kontextu s tím pražským 1968. Byl použit k označení pro protesty, masové manifestace a nepokoje, které na přelomu let 2010 a 2011 zahájily geopoliticky změny nejdříve v Tunisku a odsud se šířily dále po státech severní Afriky jako Alžírsko, Egypt, Libye. Stranou nezůstal ani Arabský poloostrov a státy jako Jemen, Jordánsko a hlavně Sýrie. Menší nepokoje se objevily i v dalších zemích tohoto regionu a ani Saúdská Arábie, tato nejtvrdší islámská diktatura, nezůstala mimo, byť o tomto tvrdě potlačeném »arabském jaru« se moc nemluví. Asi proto, že nejbližší spojenec USA si to nepřeje.

Lidé během nich demonstrovali proti dlouhodobě vládnoucím strukturám ve svých státech a vinili vlády ze špatných životních podmínek a ekonomické situace zemí. Mnohde se přidaly i dlouho tlumené národnostní, popřípadě náboženské třenice, které byly silnou vládou utlumeny. V každém státě měla revoluce jiný průběh a dopad na vládnoucí moc. V Libyi a Sýrii protesty vyústily v občanskou válku. Pozice demokratického Západu byly zpočátku spíše na úrovni vágní podpory deklarovaných cílů protestujících, protože většina historických diktátorů těchto zemí udržovala čile kontakty se Západem. Z tohoto modelu vyčnívá pouze Saúdská diktatura, která obdržela okamžitou mediální podporu, a ve výsledku zůstalo vše ututláno mimo hlavní proud informací.

Jediné dva státy, kde zasáhli západní demokraté vojensky, jsou Libye a Sýrie, kde u moci byli dlouholetí vládcové, kteří dělali Západu »problémy«. Bombardování vládních vojsk umožnilo libyjským povstalcům získat převahu a rozpoutalo dlouhotrvající válku, která pokračuje, a stále umírají civilisté, kteří měli být humanitárním bombardováním ochráněni. To je dnes ale mimo zájem, hlavní cíl byl dosažen, Kaddáfí již není a nekoordinované skupiny, hlavně kmenových bojovníků, již Západ netrápí. Alespoň prozatím ne.

Scénář Sýrie je hodně podobný. Asad je nepřítel, protože spolupracuje s Rusy, a ne se západní demokracií, a proto je třeba jej porazit, a k tomu je třeba dodat hromady zbraní a výcvik bojovníků opozice. Zde svou neblahou roli sehrává Turecko a jeho snaha stát se arabským hegemonem. Po rozpadu Iráku je nestabilní Sýrie ideální k řešení jeho problému s kurdskou menšinou. Snad by tyto plány »demokratickému západu« vyšly, kdyby se Západem vycvičení a vyzbrojení bojovníci nerozhodli pod ideologickým vedením Al-Kaidy a Talibánu vytvořit vlastní stát. Asi si řekli, že když to vyšlo Izraeli po druhé světové válce, proč by to nemohlo vyjít na válkou zničené území Iráku a Sýrie.

Zde si můžeme říci, zda export našeho chápání demokracie a svobodného světa je ideální pro méně rozvinuté země. To bohužel nikdo neřešil.  Ale hlavně jsme tím dali do pohybu statisíce uprchlíků a vytvořili problém, který přesahuje naše možnosti. Arabské jaro začalo v Tunisu a bez zásahu zvenčí si lidé byli schopni poradit. Problém emigrace do Evropy z Libye je problémem USA, Británie, Francie, Itálie, Španělska, Dánska, Kanady, Belgie, Norska, Švédska, Holandska, Kataru a Saúdské Arábie, které se podílely na bombardování, tudíž by nyní měly finančně přispět k řešení situace. Vždyť jedna laserová bomba v přepočtu na potraviny by byla schopna uživit desítky lidí a nenutilo by je to riskovat smrt ve vlnách Středozemního moře.

Sýrie je problémem NATO a hlavně Turecka a USA. Je tak těžké přiznat, že jsme se spletli v odhadu situace a islámský stát svoji expanzní politikou na náboženském základu je horší než diktátor Asad jako spojenec prezidenta Putina? Nastal prostě čas přiznat barvu, NATO je agresivní pakt prosazující zahraniční politiku USA vojensky a následky máme platit všichni.

Na světě je 1645 dolarových miliardářů, jejich souhrnný majetek je 6,4 bilionu dolarů, a čtrnáct milionů dolarových milionářů. Kdyby tito lidé byli solidární, nemuselo by na světě umřít žádné dítě hlady a chudoba by neexistovala. To je dle mého názoru cesta ze slepé uličky světového terorismu a beznaděje.