Posváteční zamyšlení nad nezodpovědností individuální a kolektivní.

Ing. Leo LuzarSvézt se na vlně všeobecného zájmu nebo dokonce tuto vlnu vyvolávat a přiživovat je fenoménem posledních let. Začíná to vždy nenápadně vnuknutím potřeby změny, samozřejmě změny k lepšímu popřípadě ochrany před možným zlem. Zlo musí být velké, silné a pokud možno vzdálené. Takové zbraně hromadného ničení, ať již chemické nebo biologické, ve vzdálenosti nad 2000 km jsou ideálním tématem vyvolávajícím vlnu nezodpovědnosti, která končí shazováním bomb, vyvoláním chaosu a tisíci mrtvými. Dobré je také vnuknutí nadřazenosti našeho systému života nad druhými a pokud to adresáti odmítají pochopit, exportovat humanitární demokratizační pomoc v bednách s kulomety. Zde připomenu pouze slova německého novináře Tucholského „Smrt jednoho člověka je katastrofa, sto tisíc mrtvých je statistika“.

Tyto tsunami mají  i své kouzlo dvojího využití. Nastane-li odliv zájmu, je možné vnuknout nic netušícímu spotřebiteli informace o nutnosti pocitu solidarity s trpícími. Pokud již zevšedněly každodenní zprávy o mrtvých a o lidech, potřebujících pomoc, je zde osvědčená a doposud neselhávající metoda vyvolání permanentního strachu. To strašidelné, obrovské, vzdálené a neznámé Rusko, to zabírá skoro vždy, teda pokud nám už neteče do bot, potom je každý Rus dobrý.

Je až z podivem, jak tyto scénáře z pera dramatika euroatlantické civilizace opakovaně zabíraly ať již v Iráku, Libyi, Sýrii u arabského jara nebo na Ukrajině. Efekt geografické vzdálenosti je jedním z důvodů tohoto úspěchu. A  na to zapomněli autoři velkého divadla zvaného migrační krize. Ať se snaží sebevíc hrát na struny multikulturalismu tklivé písně o nutnosti sebeobětování ve prospěch globalizovaného světa, je stále slyšet falešné tony a lidé se probouzejí zvoněním nezvané návštěvy u vlastních dveří. Posledním výkřikem volajícím po utužením moci v rukou producentů tohoto divadla byla uměle vyvolaná hrůza z rozdělení Evropské unie. Dobře placení herci jako Nigel Farage z UKIP, konzervativeci Boris Johnson a David Cameron, prezident Evropské komise Jean-Claude Juncker, předseda Evropské rady, Donald Tusk se místo premiéry dočkali derniéry s nelichotivými kritikami diváků. Mnozí již oznámili konec herecké kariéry a další to čeká! První zmatené zprávy svádí vinu na neposlušné, ale bohužel příliš levné a hodně pracovité Středoevropany. Zmatené proto, že automaticky vyvolávají možnost rychlého řešení zvýšením minimálních mezd v „levných“ členských státech. Zapomeňme, že se to podaří, to producenti nemohou dopustit. Proto nastoupí dialog o nutnosti dvou či tří  rychlostí a omezení sociálních výhod pro pracující v jiných zemích, popřípadě jejich dorovnávání platbami ze zemí původu pracujících. Aktuálním se jeví spíše rozložení  nákladů na migranty a utužení povinností myslet na EU jako celek spolu se vzdáním se sobeckých národních zájmů. To vše pod vnuceným strachem z budoucnosti…

Producent: globální kapitál převážně z USA a nadnárodní elity

Režisér: figurky z vedení EU

Pomocný režisér: NATO

Herci: pomocné elity protodemokratických vlád EU

Diváci: my všichni

 

Leo Luzar